Deníčky a soukromí

Vlastně za to může Georgie a její čtyři deníky, nebo mladá Carrie Bradshaw. Kolik holek si píše deníky jenom skrz tu vizi, že je jednou vydají knižně! Když se podaří, dopadne to s nimi jako s Bridget Jones a jejími hyper slavnými deníky ve filmové podobě. Když si člověk začne zapisovat hlavně co ten který den dělal, mechanicky jednu činnost za druhou, je vidět, že je zle. Jak chcete udělat oskarový velkofilm z barvitého líčení, jak jste šli ven s košem?

Pro většinu novinářů jsou deníky hlavně hmatatelným důkazem vlastní všednosti. Jak jinak si vysvětlit všechny ty články, které osobní deníčky dehonestují a odsuzují? Je to jako na vysoké škole; hned vám poví, že když rádi čtete, tak čtěte, ale nechoďte studovat pedagogiku, a že rádi píšete slohovky ještě neznamená, že máte co dělat na žurnalistice. Tyto prvotní zárodky vlastního tvůrčího nadšení jsou „profesionály“ vyrvávány z kořenů a zašlapávány do země. Nutno dodat, že hromada těch slohovek je povinná a hromada těch deníčků vlastně taky. Jak jinak popsat deníček, který vzniká jenom skrz vidinu budoucí slávy?

Proč tolik psavců deníčky nedocení? Protože je píší podobně jako svoje blogy – s vědomím, že je v budoucnu bude někdo číst. Nemyslím tím teď zvědavé sourozence, nebo kamarádku na návštěvě, která ve chvíli, kdy vás pošle máma s prádlem vyrve z deníku všechny popsané listy a dá je přečíst celé škole. Myslím tím dokonale řízenou práci, kdy před sebou hmotně vidíte budoucí knihu přesně podle šablony „Sobota, 26 listopadu – zase si mě nevšiml“ . Co mají ty spisovatelky jinak, že jim to tak krásně sedí, a ty naše vypadají jako seznam položek v obchodě?

V první řadě nepíší deník, ale knihu jako takovou. Psavci už vědí, že k tvůrčí práci je potřeba dobrý nápad. Je to podobné jako ve fotografii; konceptuální focení se odsouvá a spoléhá se spíš „na múzu samotnou“ . Přitom hodně dobrý nápad má daleko větší cenu, než ta prchavá inspirace, která vás bez předchozího varování pravidelně nechává ve štychu. Jak by si fotograf měl zvyknout fotky i vymýšlet, tak by se psavec měl naučit hledat způsoby, jak si najít dobré nápady na články na blog, když jeho múza mlčí. Žádný extrém není dobrý, a psát čistě mozkem nebo spoléhat výhradně na inspiraci nepřinese vyrovnané výsledky.

„Takový ten správný deník“ se pozná podle toho, že přijdete domů a vysypete na jeho stránky úplně všechny myšlenky, které se vám prohánějí v hlavě. Nemusíte řešit, jestli je to vhodné psát nebo ne, protože ten deník kromě vás nikdo další číst nebude (když jej budete odklízet z dosahu zvědavých kamarádek) . Všechny šarvátky, všechny soukromé dopisy, které nejsou komu napsat, ale šrotují vám v hlavě a ucpávají místo pro další kreativní nápady. Hloubkový úklid v hlavě, kam můžete vysypat všechny kauzy a všechny žabomyší války, které skrz vaše zrakové receptory probíhají na internetu a nechávají ve vaší energetické soustavě kus ze svého balastu. Nemusíte řešit, jestli to vaše terapeutické autopsaní může na blog nebo ne, a už vůbec si tu svoji terapii nemusíte cenzurovat, aby ten výstup na blog mohl. Nakonec ten deník bude daleko větším odrazem vašeho vnitřního světa než ten, který vám tehdy zkonfiskovala kamarádka a zkomplikovala vám tím výtvarnou výchovu, protože vám další den jiná spolužačka na základě vašich deníkových zápisků nepůjčila špejle na projekt.

Když ten deník překročí hranici mechanických zápisků o tom, co kdo který den dělal a vy si uvědomíte, že jej nepíšete pro slávu, ale pro sebe, rázem se začnou vynořovat všechny ostatní důsledky psaní deníku. Čistá hlava, vyrovnané názory na to ženské hašteření na internetu a hlavně možnost vlastní retrospektivy. Můžete hmotně procházet pochody vlastního mozku; i to je sakra dobrý důvod, proč být ve vlastním deníku upřímná. Je to podobné jako se články na blog. Když už samy nejste jisté, jestli můžete věřit svým vlastním recenzím na vůně, které jste psaly rok zpátky, něco je špatně. O co je lepší vědět, že jste v popisu vůně sice neobratné, ale zato přesně vypíšete, co z flakonu cítíte, i když to znamená tři řádky textu, u kterého se budou „aromačky“ chytat za hlavu.

Zkušební prostor pro až příliš upřímné články, ať už z pohledu drzosti nebo soukromí. Neučesané koncepty a neobratné nápady, které teprve potřebují dozrát. Oč je to jednodušší, než psát z první vody veřejně přístupné články, a pak se nad nimi o týden později šklebit a uvažovat, jestli nechat nebo ne. Na základě názorů na deník, pocházejících od „erudovaných“ žurnalistů mnoho lidí vlastní zápisky podceňuje. Mají v hlavě jenom ten výsměch „Zase další pisálek, který chce být slavný“ , popřípadě vzpomínají jenom na tu paušalizaci: „Píše deník = chce ho v budoucnu vydat a myslí si, že to bude někdo číst“ . Vzdávají to, protože odevšad poslouchají, že psát deník nemá smysl. Přitom poslání deníku je jasné: nemá jej číst nikdo.

Na druhou stranu rozumím, proč tomu tak je. Pokud se jedná o „pravý“ deníček, který autorovi pomáhá, nikdo cizí nemá šanci zjistit, že ten deník existuje; natož aby ještě věděl, co je uvnitř a jak a s čím má autorovi pomáhat. Tak otevřená zpověď se na internet dostane málokdy. Pokud už někdo z vlastního deníku vyjde, poskytne jeho očesanou verzi. Pokud se nejedná o člověka, který nepovažuje za nenormální vyvěsit celé svoje pravdivé soukromí na internet, a pak se diví, že je to na jeho profilu samý hejt a že má proti němu konkurence tolik použitelné munice na ostřelování. V současné době dezorientace se kvalitní data platí zlatem, a když vám je někdo nabízí na stříbrném podnosu, proč jich nevyužít pro svoje vlastní účely?

Že jsme si přestali vykat a že se ve třídách neoslovujeme pouze příjmeními jako ve starých filmech ještě neznamená, že mají ostatní svaté a nevyvratitelné právo na naše soukromí. Někdy to u profláklejších blogerek vypadá jako ve zvláštní škole. Výkřiky náhodných kolemjdoucích, že je ta která blogerka povinná konzultovat úplně všechno ve svém životě s „radou starších“ , složenou z „věrných hejtrů“ je precedens, který by bylo lepší zavčasu vymýtit. Lidé ztrácejí zábrany ve smyslu narušování soukromí cizího člověka, a nejkatastrofičtější následky to má právě u veřejně známých blogerek. Ta šikovná iluze vypadá, jako kdyby se sledovateli sdíleli celé svoje soukromí, a fakt, že je skutečnost někde jinde ještě neznamená, že to ostatní pochopí jako iluzi, kterou to ve svojí vnitřní skutečnosti doopravdy je. Považují tu iluzi za pevně danou realitu, a dožadují se i „toho zbytku“ , který jim podle jejich názoru dotyčná blogerka dluží.

Úplně největší klid mají autorky, které s ostatními „hru na otevřené soukromí“ nehrají, a natvrdo řeknou, že nezveřejní svůj plat, že nebude room tour, ale maximum, který od nich ostatní uvidí bude natáčecí koutek, a na dotazy o bytu a nájmu odpovídají, že je to jejich vlastní věc. Neodpovídá to všeobecné platné normě „otevřených dat pro všechny“ , ale zase se proti takovým blogerkám velice špatně osnovají kauzy, protože se jednoduše není čeho chytit. Na jednu stranu se může zdát nerozumné vzdorovat hlavnímu proudu, ale na stranu druhou to v otázce soukromí jde poznat úplně nejvíc. Současná situace odpovídá Divokému západu, a jak už zaznělo v souvislosti s nebývalým rozmachem warez fór – taková divočina nemůže bez vnitřního přiživování trvat věčně.

Osob, které mají na tom „bordelu“ největší zájem není zase tolik, aby ten plamen udržely tak silně hořet navěky. Bude celkem zajímavé sledovat, kam se trend soukromí bude posouvat dál.

Advertisements

Něco hezkého mi napiš

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s