Televizní lži

Vzpomínám si, jak před hodně dlouhou dobou pouštěli v televizi seriál z detektivní kanceláře. Hlavní šéf se jmenoval Leo nebo tak nějak a byl to důstojný prošedivělý pán s delšími vlasy a knírem. Měl v kanceláři dvě dvojice soukromých detektivů a celé to spočívalo ve sledování práce detektivů v utajení. Jakože v utajení – každému muselo být jasné, že ty záběry z utajené kamery, ze sledování a ze zásahů nemůžou být autentické.

Už tehdy se mluvilo o tom, že je to nový formát natáčení seriálu, a že se tak začnou dělat i další věci. Tehdy mi to připadalo vzdálené a nepravděpodobné, ale uplynulo pár let a nějak se to u nás začíná rozmáhat. Nemám nic proti přebírání zahraničních formátů; třeba Popelky nebo Taxík byly projekty, které měly šmrnc. Soudkyně Barbara je ještě v pohodě, ale jestli se mi něco už jenom ze zásady nelíbí, je to seriál Velmi nebezpečné vztahy.

Schválně píšu „Seriál“ , aby bylo každému jasné, že se jedná o projekt s vlastním scénářem a herci. Působí to autentickým dojmem; ostatně, od herců, kteří prošli Soudkyní Barbarou víme, že to jako realita vypadat má, ale celé je to od A až do Z vykonstruované, napsané předem a precizně režírované. Dost mi vadí, že to tam není poznat. Televize už netuší, jakým způsobem přikovat sledovatele k obrazovce, a tak vytáhly z rukávu další trumfy pro nabourávání se lidem do emocí.

Dělat z lidí blbečky je výhodný byznys. Zvlášť když jim naservírujete něco, co vypadá jako realita, ale skutečnost je jiná – schovaná za hromadou kamer, světel a za režisérem. Jestli se člověk může někde přiučit něco o tom, jak se tvoří realita a jak se dělá veřejné mínění přesně na míru, jsou nové typy seriálů Karlovou Univerzitou. Když se na ně podíváte z dálky a z odstupu, je ta snaha podsunout lidem zdání skutečné živé show se skutečnými příběhy a skutečnými lidmi víc než zřejmá.

Na jednu stranu je to alarmující zjištění. Lidé jsou už tak otrlí, že je hned tak něco nešokuje, a aby měly televize vyšší procenta, vytvářejí úplně nový level „náhradní reality“ . Na jednu stranu je to pochopitelné; dělají co můžou aby měli místo čtyř kanálů rovnou pět. Jen mi poměrně dost vadí, že ve formátech „Soudkyně Barbara“ a „Velmi nebezpečné vztahy“ nezakrytě lžou. Člověk si už zvyknul, jak vypadá který typ pořadu. Že Tvoje tvář je předtočená hudební show, že Sběratelé kostí jsou kompletně vymyšlení a že třeba adventní koncerty jsou živý přenos.

Ono se to už stejně začalo míchat trochu dřív; jsou dny, kdy si u televizního zpravodajství člověk říká, že i v těch Sběratelích kostí je víc reálné pravdy než ve večerním přehledu zpráv. Manipulace s veřejným míněním a úmyslné a cílené selektování zpráv tak, aby situace vypadala přesně podle přání sponzora sice není košer, ale člověk už ví, že sleduje večerní přehled zpráv a že ty zprávy jsou poplatné majiteli mediálního koncernu. Když vám ale pustí produkt, který vypadá jako živý přenos, ale ve skutečnosti je kompletně vylhaný, připadá vám, jako kdyby už majitelé televizních stanic neměli chuť a náladu udržovat ani ten zbytek pravdy, který mezi těmi digitálními breberkami v ovzduší vůbec zbyl.

Vzpomínám si na Poštu pro tebe s Ester Janečkovou. Konkrétně na jeden díl, kdy se stará paní zkoušela znovu zkontaktovat se svojí dcerou, s níž se rozkmotřily. Dopadlo to jako jedno veliké rošambó, které hýbalo televizí a médii ještě dlouho, a i když chtěli natáčet Nejlepší příběhy – jak to dopadlo, museli vzít dceru a matku odděleně. Připadá mi, jako kdyby tvůrci Velmi nebezpečných vztahů toužili po sérii plné podobně vypjatých příběhů. Aby lidé seděli s nosy přitisknutými na ska obrazovek a sledovali každý pohyb Honzy Musila.

Podobné vymývání lidských emocí se mi příčí s televizní etikou. Ne že by současná doba nějakou etiku řešila; hlavním bohem je sledovanost, a pro tu se v Praze skáče i z okna. V každém případě by měl každý divák přesně vědět, co je pravda a co je v té televizi výmysl. Že by tím pádem zkrachovalo i hlavní večerní zpravodajství mě netrápí – na co mi je vědět, co se děje v Sýrii, když v hmotné realitě nedohlédnu ani do vlastní zahrady? Na co řešit celý svět, když si hromada lidí nezvládá uspořádat ani svoje věci?

Hromada lidí se rozhodla, že je pro ně lepší vědět, co se kde na Antarktidě pohnulo, než se věnovat svojí nejbližší realitě. Než prozkoumávat vlastníma očima a ušima skutečnost kolem sebe a nedělat si názory skrz to, co nám předávají zkresleně, neúplně a zmanipulovaně v televizi, ale skrze svoje vlastní zážitky a dojmy. Člověk si odvykl používat vlastní smysly a spoléhá se spíš na televizi. Která mu teď začala lhát už i v tom, které formáty jsou živě a které jsou „uměle“ napsané a zrežírované přesně na požadovaný efekt.

Vzpomínám si, když mi jako malé kdosi říkal, že nám budou duše, které přijdou po nás závidět existenci v aktuálním věku. Že se jedná o období, které je velice zajímavé pro všechny, protože toho za jediný lidský život zvládnou daleko víc. A navíc se máme nacházet v rozhodujícím úseku dějin. K tomu poslednímu – přiznejme si upřímně, že na podobné prohlášení každý rád skočí 🙂 .

Když to vezmu z pohledu televize, je doopravy víc než kdykoliv dřív vidět, jak moc překrucují realitu ve prospěch svých vlastních bohů. Stačí se jen trochu víc dívat, a ta míra manipulace najednou vylézá nad všechno ostatní, co se do seriálu pokoušeli nacpat. Minimálně nově přejaté modely pořadů té iluzi neprůstřelnosti televize spíš škodí.

Možná ze mě ale mluví jenom fakt, že všechny seriály, které si oblíbím dají jednou za uherský rok, nebo je po jedné sérii přestanou kupovat úplně. Podobně jako Fanda a Agents of S.H.I.E.L.D. Česky je k mání jediná série, která rotuje na Fandovi někdy kolem půlnoci pořád dokola. Já už mám přitom s titulky rozkoukanou čtvrtou sérii, která mi tímto tempem vydávání nových dílů vydrží někdy do března, podobně jako jsem to měla s třetí sezónou.

On ten pocit zhomogenizovaného vkusu televizního diváka může být vůbec celý „nafixlovaný“ . Před nějakým časem jsem se divila číslovce 3 000 u počtu dílů seriálu Ulice a divila jsem se, jak se na to může někdo ještě dívat. Když si vezmete, co v té televizi v onom vysílacím čase vlastně je, tak můžeme počítat nekonečnou Ulici, nebo dokola se opakující díly seriálu Wipeout. Vy pak máte těžce omezený rádius možností, jak co se týká podvečerního programu, tak potenciální konverzace s někým dalším.

Než vám nějaký pionýr internetového vysílání prozradí, že existují specializované weby, které shromažďují snad veškeré seriály, které se celosvětově vyprodukují a hromada z nich obsahuje i české titulky. Ne že bych to doporučovala, když má člověk hromadu práce. Jak člověk najde něco, co mu sedne, letí celé série jedna za druhou. Další z hlavních hříchů televize je totiž fakt, že v seriálu rozehrají paralelní dějovou linku skrze celou sérii, a to se pak sleduje úplně nejideálněji všechno naráz. Nedokážu si představit, jak by to chtěli udělat u již zmíněné Ulice, ale nedívám se na to, tak bych možná byla hodně překvapená.

Úplně ideální závěr by asi spočíval v uvolněném povzdechnutí, že ti lidé stejně moc dobře ví, co je manipulace, co je předtočené a co je živě. A že na tom nic nezmění ani „průkopnické“ modely seriálů, které dělají z lidí šašky. Ráda bych věřila, že to těm panákům v televizi není příliš platné. Jen mám takový nepříjemný hlodavý pocit, že minimálně z hodně velké části dostávají co chtějí ….

Advertisements

Něco hezkého mi napiš

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s