Já teď vlastně spím

Je neděle ráno, čas někdy čtvrt na sedm. Oproti vstávání mám půl hodiny zpoždění; dnes mě ale nebudí mobil, ale kočka. Mňouká u dveří a já jakožto ženská ve věku akorát k malému miminu mám vlastní radary úplně nejlepší k tomu, abych to tiché „mňaaau“ uslyšela a pustila Šmudlinu na ranní obhlídku rajonů.

Když jsem už vzhůru, vylovím baterku a do snového deníku si zapíšu poslední sen, který si pamatuju. Neprovázely mě žádné pocity ani smyslové nebo mimosmyslové vjemy, tak není pořádně o čem psát. Jezdila jsem po městě autem a porůznu potkávala známé lidi a různé situace. Pak mě probudilo kočičí mnííík. Zaklapnu deník a ukládám se ke svému nedělnímu privilegiu – dalším dvěma hodinám spánku, než se ve čtvrt na devět začnu směřovat k probouzení.

Vidím ve snu dům. Jako jsem v předchozím snu nějak tušila, že se jedná o Veselí, i když to „moje“ Veselí v realitě, kde mám tělo vypadá jinak, věděla jsem, čí je to dům. Až na to, že dneska byl uprostřed divoké krajiny a působil něco jako průchoďák pro cizí lidi. Osoby, které se tam míhaly jsem znala, ale nevypadalo to, že by oni nějak ulpívali na tom konkrétním domě, a nevšimla jsem si, že by se starali o něco přímo tam.

Zrovna když mluvím s Jarkem Filgasem (nesmějte se 🙂  ), tak nějak si uvědomím, že je vlastně neděle, že jsem si před chvíli psala sen a před mým snovo-jemnohmotným zrakem se objeví obrázek mně samotné, chrnící na polštáři. „Já teď vlastně spím“ , řeknu si a jako první věc si vzpomenu na svoje ruce. Přečetla jsem toho až moc v souvislosti s dlaněmi a vyvoláváním lucidních snů, tak se skloním a zaměřím se na své dlaně.

Vidím je obě, akorát kmitají a následně se rozkmitají i moje myšlenky. Dokud jsem jak – tak soustředěná, „držím“ ve snu s dvojím vědomím sebe samotné (jedno moje „Já“ klábosí s Jarkem Filgasem, druhé spí) , ale jak se moje vědomí rozkmitá způsobem mně známým z reality, kde většinou mívám tělo, „spadnu“ znovu do spánku  a velice rychle nato se probudím.

To vědomí, že spím, i když bytostně vidím a vím, že jsem vzhůru na mě nepůsobí nijak emocionálně. Zarazí mě to ale dost na to, abych se na jisté svojí úrovni „probrala“ a uvědomila si, že jsem dvakrát – jednou spící a jednou ve snu. Moje snové „Já“ by to normálně přešlo, ale jak se teď o svoje sny starám trochu víc, vybavila se mi i ta moje půlka, která si psala sen a teď spí. Jako kdyby moje skutečné a pravé „Já“ bylo to, které je v tom domě uprostřed ničeho a kecá s cizím člověkem.

Jestli mám být upřímná, tuto epizodu jsem si zatím do snového deníku nepsala. Užívám si to vědomí a nechávám se zpracovávat nejnovější zážitek. Mám z toho neskutečnou radost 🙂  . Teď přede mnou leží další velká výzva – nenechávat svoji hlavu těkat, a soustředit se cíleně vážně jenom na aktuální okamžik a na nic jiného. Ať mě to příště nevyplivne zase …

Advertisements

Něco hezkého mi napiš

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s