Pohyb plovoucí kolem

Ahoj Rhiannon,

tak se zdá, že se blížím k dalšímu kroku dopředu. V posledních dvou letech jsem si všímala ztráty inspirace ohledně svých snímků. Sice jsem si říkala, že s tou svojí kadencí fotovýletů něco udělám. Tím spíš poté, co se mi podařilo neprospat zimu. Určitě mě už ale nebaví chodit fotit „venek“ , nebo klasický květinový materiál. Druhého července jsem byla na Srazu Lhot na koncert Fleretů a už tam jsem ochotně využila 90 mm makroobjektiv. Abych dostala užší úhel záběru a lépe se mi hledaly takové drobné vizuální příběhy, které trvají stěží pár vteřin.

Doteď jsem o sobě říkala, že jsem lovec vizuálních příběhů. To ve svojí podstatě sedí. Nebaví mě fotit stacionární záležitosti, ať už je to město, krajina nebo „jeden koncert jako druhý“ . Nemusí to tak vypadat, ale ve svojí vlastní podobě jsou ty koncerty všechny stejné. Kytary, bicí, zpěvák a šlus. To, co mě na tom nejvíc baví jsou právě ty drobné příběhy, které odlišují kapelu od kapely. A stejně tak to dopadlo s makrem. Nebaví mě fotit klasické kytičkové makro. Spíš hledám ty obrazové příběhy, které jsou schované pod povrchem a které se poměrně dost liší od makra klasického internetového stylu.

Zdá se, že než abych chodila fotit dokola okolní krajinky a klasické kytky, počkala jsem si, až si uvědomím, co vlastně hledám a co je moje inspirace. I v krajině se dají hledat příběhy a drobnosti, ale nesmím chodit s klapkami na očích a s nahozeným automatickým programem. Tak se mi stávalo, že jsem musela hledat stále nová a nová místa, protože mě ta stávající začala nudit. Zapomněla jsem se dívat a bylo to. Teď mi na focení stačí daleko menší kousek. Pomalu se rozjíždím zase zpátky do obrátek a jsem velice ráda, že jsem vytrvala a najela na systém dvou pevných skel – jedno 35 mm a jedno 90  mm, obě na APS-C čipu.

Když jsem o pevných sklech psávala na fotografia.blog.cz, hodně často komentující poukazovali na fakt, že v kvalitním zoomu má člověk těch pevných skel x a jsou náměty, které jinak než se zoomem nevyfotí. Tehdy někdy jsem přestala psát teoretické články; ne že bych se urazila nebo to vzala osobně, ale jednoduše jsem se dostala do stádia, kdy jsem ty knížky přestala potřebovat. Když nečtete, nemůžete sami pořádně psát, a když přestanete studovat fotografickou literaturu zabývající se teorií, píšou se vám klasické vzdělávací články zatraceně blbě. Tak jsem od psaní pomalu upustila, a od té doby jsem se vlastně dostávala od základních zoomových skel ke dvěma pevným a k focení drobností a příběhů, které velice snadno zapadnou. To vidím nejvýrazněji u focení veřejných akcí; ať už ve svém bydlišti, nebo právě u těch několika koncertů, na kterých se během roku objevím.

Tak už neplatí, že bych byla fotograf. Spíš se mnou ta zrcadlovka začíná tak nějak splývat, a fungovat tak trochu jako moje další ruka nebo noha …

Lianna

Související odkazy

Fotografický klub  – blog

Advertisements

Něco hezkého mi napiš

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s