Dáreček od dědy

V osmdesáti dvou letech mu dali anestezii na operaci, ze které se už neprobral jako lidská bytost, kterou byl. Rok vydržel jako ležák s poznamenanou pamětí a třikrát ustál zápal plic. Vždycky mě ale prosil, ať s chlapama nespěchám. Asi věděl, o čem mluví; u babičky na dvoře se za těch padesát let vystřídala hromada dětí, od kamarádů mamky až po ty moje, a kamarády různých kamarádů, tak měl hromadu lidských osudů jako na dlani. Začátkem prosince 2012 umřel a jako první dárek jsem dostala zájem o alternativní vesmír.

Dědův nějaký předek fungoval jako panský hajný. Děda byl s přírodou spojený odjakživa, od lesů až po bylinky. Sám se jmenoval Vladimír, i když měl jeho otec jméno úplně jiné. Doteď jsem s chlapama moc štěstí neměla. Nedávno jsem psala o jednom sympaťákovi, po kterém se mi začalo stýskat. Odmítl mě – hromada výmluv a rychle pryč, a já se snažila brát to všechno konstruktivně. Vysoptila jsem se, uklidnila jsem se a pocítila nutkání obnovit svůj profil na Lidé.cz. Vyhledávání lidí tam vylepšili a funguje to tak trochu jako seznamka.

Jako profilovku jsem vybrala snímek, který je teď na boku v menu. Ukázalo se to jako chytrý tah. Na té přirozenosti a úsměvu vážně něco bude. Ještě teď se mi sype hromada žádostí. Zaujala mě hned ta první. Světle hnědé rovné vlasy po ramena, modrý pohled ne barvy vody, ale absinthu, a celkem jsme si sedli hned ze začátku na první pokec. Jak se vůbec může někdo zbláznit na první chat? Připomnělo mi to hlášku z Facebooku: „Na co poskytovat druhé šance, když někde venku čeká někdo další na tu první?“

Je to něco úplně jiného, než všechny ostatní flirty. Zvlášť po tom posledním rendez-vous, s chlapem, který nerozuměl slovu „ne“, a když se na mě sápal, prohlásil, že se nemám divit, že je na mě nadržený. Že se cukám je prý jenom tím, že moc přemýšlím, a kdybych byla normální, bez potíží jsem uvolněnější. Celkem mě to dorazilo; i když mi právě tato schůzka pomohla uvědomit si, že jsem tu ulitu, do které jsem vlezla, začala zabetonovávat a nebezpečně si dělat pohodlí uvnitř. Tak jsem se rozhodla nebýt už takový srab a začala být trochu aktivnější. I když asi ne tím způsobem, jakým to první individuum myslelo 🙂 .

Abych se vrátila ke svému prvnímu zásahu na Lidech. Začala jsem podezírat dědu, že mi jej poslal do cesty on. Šarmantní cizinec se jmenuje jako děda – Vladimír – a stejně jako dědovi předci pracuje v lese. To už je až moc náhod, a já v náhody příliš nevěřím. Zvlášť, když se takto pěkně nakumulují k sobě. Rozhodla jsem se nebýt srab, a jen asi dva dny po seznámení jsme začali domlouvat rande. Je to složitější, protože máme oba vlastní zájmy a je to celkem sranda kloubit. Netuším, jak to celé ještě dopadne, ale je to na jedné z nejlepších cest, jaké kdy u mě k chlapovi vedly. Vysvětlit se to nedá, to musí ženská zažít.

Hned se cítím líp, když vidím, že na mě někdo dohlíží, a že mi posílá do cesty mimořádně zajímavé typy. Začínám věřit, že je o mě postaráno a poprvé se nebojím, že skončím bez chlapa. I když netuším, jak se mu já můžu líbit, zvlášť z těch mých „slavných“ profilovek, nijak to nerozebírám a jenom si to užívám. Další úkol je domluvit už konečně to rande 🙂 .

Advertisements

2 thoughts on “Dáreček od dědy

Něco hezkého mi napiš

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s