Jak jsem se bála tmy

Jestli si mám vybavit jeden konkrétní strach, který mi dal nejvíc zabrat, určitě se jedná o tmu. Obejít potmě na hřbitově velký kříž obrostlý cypřiši? Nepřichází v úvahu. Jít v noci na záchod bez rozsvícení? Dnes už v klidu, ale hodně dlouhou dobu to nešlo tak samozřejmě.


Jedním z mých nejsilnějších smyslů je moje fantazie. Jestli mám někde hledat zásadní důvod pro obavu z temnoty, budou to scénáře v mojí hlavě. Nelíbí se mi, když s nějakou věcí nemám zkušenosti a nemám po cestě žádné skoby, kterých bych se mohla chytit. Bytostně mi to vadí a je to hlavní zdroj mých obav z budoucnosti. Minulost už byla; potud je to všechno jasné. Ale čisté plátno? Dělá mi potíže zatloukat si vlastní skoby, i když je to challenge, na které aktuálně pracuju.

Poměrně zajímavá je teze z Kurzu zázraků. V jednom z veršů se píše, že z Boží vůle nemusíme mít strach, protože Boží vůle je naší vlastní vůlí. Za svůj život jsme totiž zodpovědní jen my sami a každý z nás je Bohem ve svém vlastním Vesmíru, pro svůj vlastní život. I když teď už Kurz zázraků nemám, jsem ráda, že jsem to s ním zkusila. Výše použitá myšlenka mě totiž doživotně zbavila strachu z vousatého dědy na bouřkovém mraku, který z nudy hýbe páčkami a sleduje, co to s mým životem udělá. Zjistila jsem, že když se odevzdám „Boží vůli“ , odblokuju sama sebe a poměrně dost se mi líbí představa, že ta zamlžená cesta schovaná za mlhou je vlastně mým vlastním dílem. Jen mi dělá poměrně potíže zvládat náhlé změny; mám raději, když vím, do čeho jdu a proč to dělám. Bezvýhradně důvěřovat je pro mě zatím problém a souvisí to s obavami z temnoty.

Co jsem zjistila, že je strach z temnoty mnohem komplexnější problém, daleko líp se mi žije a daleko líp se mi s mým životem kdeco dělá. Jak jsem se začala zbavovat strachu z toho milionu potenciálních scénářů, které se v katastrofách přelévaly jeden přes druhý, zjistila jsem, že pomalu mizí ten iracionální strach z tmavých koutů. Jak jsem se přestala věnovat probírání všech možných katastrof, které by mohly v budoucnu nastat, začal strach ze tmy mizet. Sice se mi stále stává, že se neudržím a do hlavy pustím svoje vlastní výmysly, které nemají s realitou nic společného, ale na záchod už můžu bez rozsvěcení světel v celém baráku. Tento dílčí úspěch mi zůstává jako trvalá připomínka, že všechno závisí jenom na mně. Jestli se chci pořád klepat, nebo raději žít s tím, co od života mám a využívat toho, co držím v rukách.

Netuším, co s výškou nebo s pavouky, ale ukázalo mi to, že ochromující strachy jsou hodně často symbolem pro nějakou daleko komplexnější věc a už jenom pro vlastní dobro člověka se vyplatí věnovat svému nitru pravidelnou pozornost.

Advertisements

4 thoughts on “Jak jsem se bála tmy

Něco hezkého mi napiš

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s