Výlevníček nad sklenicí ticha

Vyjdu si ven a mířím podél hráze Moravy. Záleží, jestli mám chuť jít na Strážnici, nebo na Veselí. Divím se, že mě zatím zlobí jenom jeden kloub na jenom jednom koleni; jsem schopná tři hodiny běhat po venku a nepotkat tam živou duši. Znám lidi, kteří tvrdí, že by je taková dávka ticha zabila.

Být v harmonii sám se sebou zároveň znamená vydržet absolutní ticho, bez vycpávek jako třeba televize. V dnešní době se vnitřní vesmír nenosí, a tak na to jdou extroverti jinak: introverty pomlouvají, přeučijí na křečovité speedy křečky a dívají se na ně s blahosklonným výrazem: „Neboj se , to přejde.“

Docela by mě zajímalo, proč současný mainstream nenechá introverty žít. Každý neumí od přírody tancovat nahoře bez na stole. Proč je to tak těžké pochopit? Tvářím se neutrálně, jsem v klidu a vcelku spokojená, a najednou přijde člověk a vrsnuje do mě, že jsem smutná a že se mám okamžitě začít smát.

Tajemnost, samotářství, klidný pohled a lehce zasněný výraz v očích – pro introverta je to standardní výbava. Proč nás zbytek světa nemůže nechat žít? Jako kdyby byl smrtelný hřích být svá. My introverti jsme taky sví; jenom trochu jiným způsobem, než zbytek světa. Smiřte se s tím:-).

slunecni-lazen

Advertisements

One thought on “Výlevníček nad sklenicí ticha

Něco hezkého mi napiš

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s